Veronika Čermák Macková
Na osobní informace je opatrná, a pokud zabrousíte tam, kam nemáte, rychle bere zpátečku. „Stačí v nějakém rozhovoru nechtěně použít extrémnější výraz a hned se toho chopí bulvár, který celé sdělení překroutí a využije ve svůj prospěch. Navíc mám za to, že některé informace patří pouze do soukromí,“ vysvětluje svou počáteční rezervovanost herečka Veronika Čermák Macková.
Novináři vás rádi nálepkují jako „krásnou ženu Hynka Čermáka“, případně v souvislosti s vámi používají výrazy typu „éterická Veronika“. Jak takové škatulkování vnímáte?
Takové označení mě samozřejmě potěší víc než zlatokopka Macková. To jste pak za „éterickou vílu“ celkem ráda (směje se).
Zájem bulváru se vám rozhodně nevyhýbá. Jak to zvládáte?
Záleží na tom, s jakým novinářem mám tu čest. Někteří se snaží být slušní a respektují základní lidské hodnoty a nepsané dohody. Jiní se s tím nepářou a píšou zcela vymyšlené články, které nemají hlavu ani patu, a navíc jsou poměrně urážející. Moje rodina pak musí čelit tomu, že se na ně lidé dívají skrz prsty kvůli nesmyslům a lžím, které si o mně někde přečetli. Bulvár má bohužel v šíření dezinformací velkou sílu a často se nezdráhá to přehánět. V takovém případě jsem se naučila vyrazit do boje. Chápu, že se ti lidé také musí nějak živit, byla bych však nerada, aby získali pocit, že mohou cokoliv.
Jaký největší nesmysl jste si o sobě přečetla?
Třeba: „Blízký zdroj potvrdil, že jí manžel sehnal místo v seriálu Ulice.“ Mezi evergreeny samozřejmě patří i označení typu: „zlatokopka“, „chce se jen zviditelnit“ atd. To jsou zkrátka takové obecné stereotypní úvahy, které lidi napadají, pokud nějaký pár vybočuje z běžných standardů.
Zaujalo mě, že se nebojíte osobně reagovat na negativní komentáře, které se čas od času objevují na vašich sociálních sítích. Přijde vám přímá konfrontace lepší než mlčení?
Občas na něco zareaguji. Lidem pak dojde, že jsem živá bytost, a že si to, co o mně napsali, mohu přečíst. Někteří se trochu proberou, vezmou zpátečku a omluví se. Jiní mě naopak začnou ještě více urážet, což mě fascinuje. Nechápu, kde se v člověku bere touha nadávat někomu, koho nikdy v životě neviděl.
Rázná dokážete být i v otázkách ochrany zvířat. Kdy se ve vás tento zájem probudil?
Ke zvířatům jsem měla blízký vztah odmalička. S rodiči jsme se často dívali na dokumenty britského přírodovědce Davida Attenborougha, které mě hodně ovlivnily. Můj zájem pak umocnila první návštěva Konga před čtyřmi lety, kde jsem sledovala například slony pralesní v jejich přirozeném prostředí. Zároveň jsem se však dozvídala, co hrozného se s nimi děje. Přišlo mi neskutečně líto, že by kvůli lidské hamižnosti mělo dojít k jejich vyhubení. Velkým problémem je zejména pytláctví, na které se snažím aktivně upozorňovat. Les bez zvířat je pro mě něco jako tělo bez duše.
Mnoho lidí může mít pocit, že se jich tato problematika přímo netýká a nemohou s ní nic udělat. Co byste jim vzkázala?
Pokud lidé nejen v létě rádi cestují, určitě mohou minimálně dodržovat pravidla zodpovědného turismu. To znamená, že si nebudou na tamních trzích kupovat suvenýry ze zvířat, například šperky ze želvích krunýřů nebo ze slonoviny. Nebudou využívat zvířata pro zábavu.
Příklady nevhodných aktivit v zahraničí: jízda na slonovi, návštěva pofiderních „animal center“, kde zvířata drží na řetězu, v klecích či v malých bazéncích, focení se se zdrogovanými tygry a tak bych mohla dlouze pokračovat.
Šíleným případem jsou například outloňové. Tito rozkošní primáti jsou násilím odtahováni ze svého přirozeného prostředí a převáženi do měst, kde slouží k tomu, aby se s nimi lidé fotili nebo aby si je kupovali jako domácí mazlíčky. V nevhodných podmínkách však do několika dnů umírají. Místní tím pádem vyrazí znovu do lesa a odvážejí další a další kusy. Někteří čtenáři možná na sítích zahlédli video, kde rozkošná poloopička zvedá pracičky do vzduchu a její majitel ji škrábe. Všichni nadšeně přidávají lajky a nijak se netají tím, že by také chtěli mít doma takové krásné zvířátko. Pravda však je, že zvíře na videu dává řečí těla najevo, jak moc se bojí. Kvůli tomuhle postu se outloň dostal na seznam ohrožených druhů. Smutná realita. Mnoho lidí si bohužel neuvědomuje, že nemohou mít vše, co si zamanou. Nedochází jim, jak je důležité, aby zvířata zůstávala ve svých původních domovech nebo měla svůj chráněný prostor, kde mohou svobodně fungovat.
Další kapitolou je samozřejmě gastronomie a ochutnávání „delikates“ typu žraločí polévka, luskouní vývar a podobně. Za sebe prosím: nedělejte to. Celkově je téma bushmeatu (pojem běžně používaný pro maso volně žijících zvířat zabitých pro obživu nebo komerční účely, pozn. red.) obrovským celosvětovým problémem.
Nepřepadá vás čas od času environmentální žal?
Rozhodně! Jedno období jsem se ho nedokázala zbavit. Ale podle mě to člověk nesmí vzdát a musí se pořád snažit bojovat, ať už to dopadne jakkoliv. I ten sebemenší krůček, který zachrání život třeba jen jednoho zvířete, má smysl. Pokud jen sedíte a pořád se něčeho bojíte, ničemu nepomůžete.
Veronika Čermák Macková
Miluje zvířata, naši krásnou divokou planetu a záleží jí na její ochraně. Odmala se věnovala sólovému i sborovému zpěvu, hře na nástroj a chodila do dramatického kroužku. Během studia konzervatoře v Ostravě měla možnost hostovat téměř ve všech ostravských divadlech. Po vystudování herectví nastoupila do angažmá v pardubickém divadle, kde si zahrála například Desdemonu v Othellovi či bláznivě praštěnou Winnifred v muzikálu Limonádový Joe. Jakmile přičichla k filmu, okamžitě se do něj zamilovala. Před kamerou se totiž cítí jako doma. Momentálně se plně soustředí na natáčení a psaní scénářů. Také se zaobírá ochranou biodiverzity a snaží se propojovat svůj obor s ekologií a šířit osvětu. V neposlední řadě miluje svého muže, pejska, svou rodinu a nejbližší přátele, kteří při ní stojí a obohacují svou přítomností její život.
Nezkrácená verze rozhovoru vyšla v lifestylových novinách WHAT.
