Jana Zielinski

Festival Designblok pořádá již 24. rokem. Původně malou akci pro několik firem postupně proměnila v největší přehlídku designu ve střední a východní Evropě. Přesto v její práci rutinu ani stereotyp nehledejte. „Když jsem byla mladší, každý rok jsem tajně doufala, že letos už něco půjde samo. Ale postupně zjišťuji, že taková situace asi nikdy nenastane,“ směje se neúnavná propagátorka designu Jana Zielinski.

Kromě dějin umění jste vystudovala také sociální práci. Co vás k této netradiční kombinaci oborů přivedlo?

Původně jsem chtěla jít pouze na dějiny umění, ale naši mě od toho odrazovali. Báli se, že se tím neuživím, a chtěli, abych si vybrala něco praktičtějšího. Moje kamarádka se hlásila na sociální práci, a tak jsem se rozhodla, že to zkusím taky. Překvapivě mě vzali hned napoprvé, i když mi tehdy bylo jen osmnáct.

Šéfkou katedry byla Jiřina Šiklová, která si mě naprosto získala svou neskutečnou energií, výdrží a opravdovým zájmem o lidi. Obdivovat jsem ji nepřestala, i když mě svou upřímností a určitou drsností několikrát dohnala k slzám. V prváku mi během jedné zkoušky, která probíhala u ní doma v Klimentské, řekla: „Máte sice pěkné šaty, ale vůbec nic neumíte.“ Tehdy mi dala trojku a já jsem odcházela úplně zdrcená, protože jsem měla pocit, že tu látku celkem dobře ovládám. Postupně jsme si k sobě ale našly cestu. Nakonec jsem na sociální práci zůstala a paralelně s ní jsem vystudovala dějiny umění. I když jsem se prvnímu oboru nikdy profesně nevěnovala, hodně mě ovlivnil. Zůstalo mi díky němu plno úžasných přátel, zájem o témata týkající se psychického zdraví i touha pomáhat lidem kolem sebe. Díky této zkušenosti věřím, že když vás život někam pošle, má k tomu vždycky dobrý důvod.

Nevím, jestli to vnímáte podobně, ale mně osobně připadá, jako by poslední doba přinášela jednu výzvu za druhou. Máte nějaký způsob, jak se vypořádat s neustálým přívalem negativních zpráv?

Snažím se nezavírat oči před tím, co se děje v mém blízkém okolí, a aktivně přiložit ruku tam, kde je to třeba. To je podle mě jediná cesta. Také se mi osvědčilo vyhýbat se toxickým zprávám a lidem, kteří si neustále stěžují, ale nabídku řešení odmítají. Konverzaci s nimi se snažím buď odlehčit humorem, a když to nepomáhá, raději v rámci pudu sebezáchovy mizím.

Inspirovaly vás společenské výzvy posledních let k absolvování on-line kurzu Pozitivní psychologie, na který jste se přihlásila během covidu?

Když tak dlouho děláte práci, která je emočně a energeticky vypjatá, přirozeně hledáte způsoby, jak všechen ten stres něčím vykompenzovat. K oblasti duševního zdraví mě to vždycky táhlo. Navíc se mi líbí, že se současná psychologie zaměřuje stále více na to, jak do našich životů vnést pozitivní změny v podobě nových návyků a každodenních rituálů. Kromě kurzu Pozitivní psychologie, který jste zmiňovala, jsem absolvovala i The Science of Well-Being na Yale. Součástí těchto programů není jen teorie, ale i různé osobnostní testy, do kterých jsme se pustili spolu s mými dětmi a neskutečně nás to bavilo. Velkou radost mi udělalo zejména zjištění, že jsem porodila dva optimisty! Na rozdíl od nich jsem z testů vyšla jako mírný pesimista.

Vidíte, to bych do vás neřekla. Ve všech rozhovorech jste na mě vždycky působila velmi pozitivně a energicky.

Možná to není na první pohled zřejmé, ale mám tendenci podléhat spíše katastrofickým scénářům a celkem rychle mohu propadnout dojmu, že je všechno špatně. I proto se na sobě snažím v této oblasti pracovat. Pomáhá mi v tom mimo jiné cvičení vděčnosti. Je velmi jednoduché a nevyžaduje žádné předchozí zkušenosti s mindfulness nebo meditací. Stačí si každý večer před spaním vybrat tři věci, za které jste v daný den vděčná. Klidně můžete samu sebe pochválit za to, že jste uvařila dobré špagety k obědu nebo že jste si ráno stihla ustlat postel. Cílem je zaměřit pozornost na úplně obyčejné věci, které mnohdy přehlížíme nebo je bereme jako samozřejmost. Tohle cvičení dělám i po skončení kurzu a většinou se mi podaří hned u druhého bodu vděčnosti usnout. Mám pocit, že nejen v současné době jsou tyto drobné rituály velkým přínosem.

Jak se promítá aktuální politické dění do chodu Designbloku, který zatím statečně překonal takové výzvy, jakými byly například covidové restrikce a omezení?

Dalo by se říct, že náš festival funguje jako živý organismus, takže se do něj přirozeně promítá vše důležité, co se ve společnosti děje. Během covidu jsme například nechali designéry, aby zalovili v šuplících, a díky tomu vznikla celá řada velmi intimních projektů, které jsme finančně podpořili.

V rámci letošního dění organizujeme obrovskou akci pod názvem Sláva Ukrajině. Jejím prostřednictvím chceme vyjádřit zásadní nesouhlas s ruskou invazí a také zmapovat možnosti zaměstnání ukrajinských pracovníků u výrobců českého designu. Pod záštitou tohoto programu chceme do Česka přivézt osm ukrajinských designérských studií a poskytnout jim možnost získat mezinárodní příležitosti a posunout se v kariéře. Kromě toho pravidelně spolupracujeme s neziskovou organizací Člověk v tísni a tvoříme další programy na podporu Ukrajiny.

Letošní ročník Designbloku je na spadnutí. Jak stíháte skloubit tak náročný charitativní projekt spolu s přípravami před zahájením?

Náš celoroční sedmičlenný tým se vždy před Designblokem rozroste o dalších 28 lidí. Do této skupiny navíc nepočítám produkční tým, takže je nás celkem dost. Nicméně když se celá akce blíží ke konci, bývá většina z nás už značně pohublých, strhaných a napůl nemocných. Já obvykle ztratím hlas do té míry, že nemůžu ani šeptat, což je taková obrana mého organismu, a mně nezbývá nic jiného než se stáhnout ze scény.

I navzdory těmto obtížím si myslím, že nás to pořád ještě baví, a hlavně nás žene kupředu společný cíl: dostat český design na mezinárodní úroveň, což se naštěstí daří. Je neuvěřitelné, kam se česká designová scéna za posledních dvacet let posunula. Tohle všechno samozřejmě vyžaduje hodně lidských sil a nadšení. Máme naštěstí velkou posilu také v početné fanouškovské základně. Například Goethe-Institut nám teď po celém světě shání finance, abychom mohli realizovat již zmiňovaný projekt na podporu ukrajinských designérů. Bez podobné vlny nezištného nadšení by to nešlo.

Z každého Designbloku si odnášíte osobní úlovky do svých sbírek. Je nějaký segment, v němž „hřešíte“ nejčastěji?

Letos v lednu jsem dělala inventuru svých šperků a děti se mě při té příležitosti celkem bezelstně ptaly, proč nejsme bohatí. Musela jsem jim přiznat, že se ta odpověď může ukrývat právě v mé šperkovnici (směje se). To myslím samozřejmě s nadsázkou.

Zakladatelka a ředitelka mezinárodního festivalu Designblok, jehož letošní ročník startuje 5. října, vystudovala dějiny umění a sociální práci na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Neustále objevuje nová jména, sleduje kariéry mladých designérů a má radost, že může představit jejich práci veřejnosti a médiím. I z těchto důvodů iniciovala s kolegou Jiřím Mackem vznik Akademie designu České republiky, která od roku 2006 pravidelně udílí Ceny Czech Grand Design. Se stejným kolegou založila také značku Křehký nabízející tvorbu předních českých designérů. Žije v Praze, je provdaná za divadelního režiséra Thomase Zielinski a má dvě děti.

Nezkrácená verze rozhovoru vyšla v lifestylových novinách WHAT.