Klára Melíšková
Rozhovor s členkou Dejvického divadla a držitelkou čtyř Českých lvů o rozvodu, o autenticitě a o tom, jak moc dokáže řvát.
„Ještě tak před patnácti lety jsem byla na mnoha úrovních úplně zamrzlá. Téměř celý můj život se odehrával jen v mojí hlavě. Snažila jsem se mít všechno pod kontrolou, ale nedokázala jsem vůbec rozlišit, co je pro mě dobré a co špatné,“ vzpomíná herečka a vy si říkáte, že byste jen těžko hledali větší kontrast k tomu, co prožívá právě teď.
Jako diváka mě vždycky bavil váš příjemný hlas i možnost sledovat to, jak upřímně se smějete. O to víc jste mě překvapila v roli nepříjemné zdravotní sestry Hany Kučerové, kterou jste ztvárnila v minisérii České televize Podezření. Jaké pro vás bylo sledovat samu sebe v kůži někoho tak nesympatického?
Byl to skvělý pocit! Dřív jsem se na sebe nemohla koukat, protože jsem se ve většině rolí cítila neautenticky a falešně. A pořád dokola jsem řešila, jak svoje postavy ztvárnit přirozeněji a uvěřitelněji. Jak odříkat text, který znáte nazpaměť tak, aby působil autenticky. A právě v roli Hanky jsem se konečně dokázala oprostit od toho, že na obrazovce sleduju samu sebe. Možná to bylo i tím, že se mi podařilo zbavit se většiny mých typických zlozvyků.
Jaké zlozvyky máte na mysli?
Byly to hlavně určité intonace, které jsem ráda používala, protože jsem se v nich cítila dobře a věděla jsem, že na lidi fungují. Můj hlas sice mohl působit na určité úrovni příjemně, ale já jsem se s ním potřebovala naučit lépe pracovat. Dřív mi připadal takový „umečenější“, jako by ani nevycházel z mého těla. V posledních letech už nemluvím tolik z hlavy, ale spíš ze svého středu, z centra svého bytí. Na to mě navedl Mirek Krobot. Krásně se to zúročilo právě v roli té nepříjemné zdravotní sestry, která mi byla velmi blízká. Moc dobře jsem chápala, proč se Hanka chová tak, jak se chová.
Vidíte a já jsem naopak žila v tom, že hrajete svůj protiklad. Vždycky jste na mě zvenčí působila neskutečně pozitivně.
To jsou takové moje mimikry (směje se). Už v dětství jsem se projevovala v určitých situacích mile, protože jsem tušila, že mi tak ledacos lépe projde. Byl to spíš nevědomý mechanismus přežití. Došlo mi to teprve ve chvíli, kdy jsem se o tyto věci začala zajímat více do hloubky a zkoumat své nejrůznější úzkosti a strachy. Tehdy jsem si musela přiznat, že jsem často bývala milá třeba jen proto, že jsem se bála reakce okolí. Dneska už to vím, a tak si s tím svobodně hraju, zkoumám to a pozoruju. Mám pocit, že jsem bytostně nastavená na pozitivní vnímání světa, že toužím jít životem v nějaké autenticitě a opravdovosti.
Čím víc doopravdy poznávám samu sebe, tím jsem autentičtější. To znamená, že si dovolím být nepříjemná v situacích, kdy se cítím nepříjemně. Když někdo záměrně útočí na moje hranice, zvedne se ve mně neskutečná agrese a jsem schopná řvát, opravdu hodně. Dříve to bylo úlevné, ale poslední dobou je to pro mě nepříjemný a nepřijatelný stav, do kterého jdu už jen málokdy.
Pro mě je představa, jak na někoho hodně řvete, pořád trochu neuchopitelná…
To znají moje děti. Hlavně z doby, kdy jsem bývala nevyrovnaná a frustrovaná, protože moje manželství nefungovalo podle mých představ. Ani já jsem nefungovala podle svých představ. Tehdy si to člověk bohužel vybíjel na těch nejmenších. Kolikrát jsem zuřila a řvala kvůli naprostým kravinám. Pak jsem se jim samozřejmě omlouvala a vysvětlovala jim to.
Když mě moje dcera viděla v minisérii Podezření, hrozně ji pobavilo, jak se všichni diví mému hereckému výkonu, a říkala mi: „Mami, co na tom všichni maj‘, vždyť ses takhle chovala skoro celé naše dětství.“ V tu chvíli mě to samozřejmě zasáhlo a říkala jsem si, co jsem těm dětem způsobila za trauma! Ale na druhou stranu jsem si vědoma toho, že jsem vše dělala tak, jak jsem nejlépe uměla. A že tohle všechno je nějakým způsobem součástí nejen mé cesty, ale i té jejich.
Já sama jsem vyrůstala v hodně uřvané rodině, pořád jsme na sebe křičeli. Byl to pro nás normální způsob komunikace. Teprve teď zpětně vidím proč a jsem schopná se o tom s našima normálně bavit, dokonce si z toho děláme legraci. Čím jsem starší, tím víc ale vnímám, jak mě agrese vyčerpává. Když zařvu, úplně se mi změní chemie v těle. I proto jsem ráda, že k ní zejména v posledních letech nemám moc důvod.
Co odstartovalo vaši vnitřní práci?
Celý ten proces začal před dvaadvaceti lety, kdy se mi narodila dcera. To byl první velmi silný zásah do mého života. A další zásadní zlom nastal před sedmi lety, kdy jsem si musela natvrdo přiznat, že moje manželství nefunguje. Spolu s rozvodem přišla touha žít v naprosté pravdě, a to nejen v oblasti partnerských vztahů. Všechno v mém životě se tehdy vrátilo zpátky na startovní čáru, do nějakého pomyslného bodu nula, odkud se to začalo přeskládávat úplně jinak, než by mě kdy napadlo. Od té doby zmizel veškerý balast a dějí se neskutečně úžasné věci, které si tvořím já sama tím, že si s realitou vědomě hraji. A je to čím dál tím lepší jen proto, že jsem se tak sama rozhodla.
Zvládáte tímto způsobem „přeprogramovat“ i den blbec?
Když takový den přijde, volám své nejbližší kamarádce a nebo zajdu za jednou ze svých poradkyň. Ale hodně situací, se kterými bych se dřív trápila, už dokážu zvládnout sama. Stačí mi uvědomit si, že to, co prožívám, je jen iluze. A že se v každém momentu nacházím na křižovatce, na které sama určuji, jakým směrem se vydám. Zda negativním, nebo pozitivním. V takových momentech se snažím setrvávat ve stavu, který by se dal nazvat čistým prostorem mého bytí. Prostě zůstanu v klidu a tichu, na nic netlačím, nic nehodnotím a čekám, až se věci poskládají tak, jak mají. Když si dovolíte být v tomhle otevřeném plynutí a necháváte realitu přirozeně vznikat z toho, co se právě děje, jste mnohem víc v klidu a zbytečně neplýtváte energií. Vše se totiž poskládá samo přesně tak, jak má.
Nezkrácená verze rozhovoru vyšla v lifestylových novinách WHAT.
