Veronika Allister
Odmalička ji bavilo mapovat vlastní hranice. Zkoušet, kam až ji realita pustí, a pohybovat se v extrémech. Po každém z dobrodružství ale život zcela přirozeně nastavil svou dlaň, a tak Veroniku Allister postupně neminuly závislosti, deprese, úzkosti, syndrom vyhoření ani vážná onemocnění včetně nádorového. I díky tomu je dnes biohackerce a spoluzakladatelce projektu Code of life jasné, že klíčem ke zdraví a spokojenosti je především rovnováha. Všem milovníkům ostrého životního tempa vzkazuje: raději nikam nespěchejte a hořte pomalu!
Alespoň na chvíli zpomalit si podle mě v hloubi duše přeje skoro každý z nás. Vy jste na toto téma dokonce napsala knihu. Jaká k ní vedla cesta?
Celý život jsem hořela velmi rychle. Mnohdy v tempu, které vedlo až k úplnému sebezničení. Měla jsem pocit, že jsem mladá, že moje tělo i mysl vydrží všechno. Nějak jsem ale nepočítala s tím, že za každé překročení vlastních limitů zaplatíte dříve nebo později určitou daň. Žijeme v časech, kdy jsme vystaveni takřka neustálému tlaku a všudypřítomným změnám. Naše mozky jsou nepřetržitě bombardovány informacemi a máme nekonečné množství možností. To je na jednu stranu skvělé, na tu druhou to ale často vede k tomu, že nejsme schopni udělat základní rozhodnutí. Není žádnou výjimkou, že mi píšou čtrnáctileté děti a stěžují si na to, že nevědí, co se životem, a nic jim nedává smysl. Vyhoření se týká stále mladších ročníků, což je věc, která v historii nemá obdoby.
Mnoho lidí si pod pojmem vyhoření nedokáže představit nic konkrétního. Jak byste tuto zkušenost popsala vy?
Nevysvětlitelná únava, podrážděnost, problémy se spánkem, zvracení… To ale nebylo nic v porovnání s tím, co se odehrávalo nebo spíše neodehrávalo v mém nitru. Když vyhoříte, máte pocit, jako by z vašeho vnitřního světa nezbylo vůbec nic. Vaše duše se kamsi vytratí. Nemáte žádné touhy, radosti ani cíle. Vůbec nic vám nedává smysl. Je to jako, když ve vás všechno zhasne a vy máte pocit, že už nikdy nenajdete sílu k tomu sáhnout po vypínači a znovu rozsvítit.
Sama sebe popisujete jako velkého dobrodruha a ženu, která neustále experimentuje se životem. Co konkrétního vám pomáhá, aby se příjemně plápolající vnitřní plamínek znovu neproměnil ve všepohlcující požár?
Je pravda, že jsem ze své podstaty hodně dynamická. Baví mě neustále tvořit a objevovat, i proto potřebuji nějakou kotvu, která mi připomíná, že není kam spěchat. Navíc jsem sama k sobě až donedávna přistupovala jako k muži. V mém slovníku úplně chyběly pojmy jako jemnost, něha nebo odpočinek. Teď se učím, jaké to je, jen tak být, žensky plynout a pohybovat se na planetě, kterou jsem si pracovně nazvala jako „Nevědění“. Tedy v prostoru, kdy pořádně nevíte, kdo jste, kam jdete a co s vámi bude. Prostě jen existujete. Někdy je to děsivé, jindy nesmírně osvobozující. Za úplný základ všeho ale považuji pobyt v přírodě. Je pro mě důležité umět si naplánovat čas tak, abych mohla alespoň jednou za měsíc zmizet hluboko do lesů a pokud možno s nikým nemluvit. V běžném životě pak nedám dopustit na našeho úžasného kocoura, meditace, otužování a chladovou terapii… V poslední době chodím jen tak v tričku s krátkým rukávem třeba na Petřín. Cizí lidé mě cestou zastavují a ptají se: „Není vám zima?“ a já na to: „Je, ale vám přece taky!“ (směje se).
5 zásad, jak hořet pomalu
Milujme se
Nenechme si kadit bobky na hlavu.
Milujme druhé
Nekaďme bobky na hlavu druhým.
Mějme odvahu
Neutíkejme před svými strachy.
Trénujme hluboké naslouchání.
Nemluvme, když někdo potřebuje, abychom naslouchali.
Soustřeďme se na podstatné
Zabývejme se jen bobky, které nám dávají vyšší smysl.
Kdo je Veronika?
Instruktorka dechových technik a chladové terapie, zastánkyně holistického fitnessu a inovativních metod v oblasti zdraví vystudovala behaviorální a experimentální ekonomii ve Skotsku. Ráda mapuje a sdílí vše, co jí dává smysl, od objevů z oblasti vědy a technologie až po myšlenky pocházející z moudrosti starodávných kultur. V centru jejího zájmu však stojí především člověk jako takový. Lidem nejen ráda pomáhá, ale ve volných chvílích je s velkou chutí jen tak bezcílně pozoruje – říká tomu, že si hraje na přítomnost. V poslední době také aktivně zkoumá, co pro ni znamená být ženou, a věnuje větší pozornost signálům svého těla. Z Instagramu se o ní dozvíte mimo jiné to, že se ráda koupe v ledových vanách a občas běhá ultramaratony.
Celý rozhovor vyšel v lifestylových novinách WHAT.
