Daniela Drtinová
Před rozhovorem se známou novinářkou vám hlavou víří tisíce otázek toužících po zodpovězení. Daniela Drtinová totiž patří k té vzácné menšině lidí, kterých se můžete zeptat opravdu na cokoliv bez obavy ze zbabělého odbíhání nebo plytkých, předem připravených odpovědí. I tak, nebo možná právě proto, dlouho po setkání přemýšlíte: Kdo vlastně je ta žena tolika tváří a rozměrů?
Před dvěma lety o vás vyšla kniha velmi otevřených rozhovorů pod titulem „Jako bych žila dva životy“. Do jaké míry se určitá dvojakost obsažená v názvu odráží i ve vaší běžné realitě?
Mám za to, že v každém z nás se ukrývá více osobností a svým způsobem mi to připadá celkem normální. U sebe jsem ale měla vždycky pocit, že to vnitřní osobnostní oddělení je přece jen hodně výrazné. Zatímco u jiných lidí se jejich dílčí části více prolínají, více do sebe prostupují a nějak na sebe přirozeně navazují, ve mně jako by žily dvě naprosto odlišné osobnosti s pevnými obrysy.
Jak byste tyto osobnosti popsala?
Jedna je pevně ukotvena na zemi, ve hmotě – jak já říkám v 3D prostoru. Tato osoba si v průběhu života postupně osvojovala analytické a kritické myšlení. Je schopná uvažovat dost systematicky a takřka bez obtíží zvládá to, co většina z nás nazývá jako běžný život. Ta druhá je naopak hodně duchovní a jemnohmotná. Na rozdíl od té první má tendenci se z běžné reality odpojovat a vstupovat do nějakých zásvětních prostor, do niterných světů, kde se cítí mnohem více doma.
Nebyly takové osobnostní protiklady často v určitém rozporu?
Nebyly, dlouhou dobu k sobě měly neutrální vztah. Věděly o sobě, ale nijak se nerozporovaly, ani si nestály v cestě. Spíše by se dalo říct, že spolu takřka nekomunikovaly. Jedna fungovala za dne, druhá řídila můj život v noci. Ta, která byla zvyklá se s přehledem pohybovat denní realitou, plnila všechny potřebné úkoly. Chodila do školy, nosila dobré známky, řešila nejrůznější problémy. Ve chvíli, kdy na scénu přišla noc, zcela přirozeně ustoupila do pozadí a nechala prostor té druhé. Jako by za sebou denní vědomí zatáhlo oponu a na scéně se zjevila ta niterná, spirituální, duchovnější část, která operovala ve zcela jiných sférách a světech. Když jsem byla mladší a tyto dvě části byly výrazně oddělenější, než jsou dnes, vždycky jsem se celý den těšila na to, až nastane noc. Noc pro mě byla mnohem intenzivnější a zajímavější. Ve chvíli, kdy už byly všechny světské povinnosti splněné, nastával můj pravý čas.
Stalo se někdy, že by ta jemnohmotná noční část pronikala i do té všední „nudné“ reality? Třeba formou nějakého zasnění se?
Vždycky jsem se snažila, aby mi noční svět nekomplikoval ten denní, takže jsem ho vědomě držela na uzdě. Když během dne přišel nějaký vpád z nevědomí, vůlí jsem ho zastavila a důrazně poprosila, aby počkal až na noc. Pokud bych dříve takovou kontrolu neměla, mohlo by se velmi snadno stát, že bych ztratila kontakt s denní realitou. Kolem třiatřicátého roku, v období mého křtu, se začaly ty dříve přísně oddělené roviny více prolínat. Tehdy se moje noční persona stala částečnou inspirací pro tu denní. Teprve v posledních letech se díky mojí vnitřní práci a vědomé činnosti sjednotily do jedné.
Zcela upřímně se přiznám, že jako nezúčastněný pozorovatel jsem byla fascinovaná právě tou částí, kterou jste ukazovala okolnímu světu. Z televizních obrazovek jste na mě vždy působila neskutečně sebejistě, vyrovnaně a tvrdě…
To, co jste viděla, je právě ta denní rovina, která drží to křehké, ale velmi intenzivní, co je za tím. Zpravodajská práce vyloženě vyžaduje, aby člověk stál pevně nohama na zemi a držel racionální postoj a kriticko-analytické nástroje. Nevědomé abstraktní obrazy v ní nemají místo. K té racionalitě jsem se ale musela postupně propracovat, nebyla pro mě přirozená. Všechna ta preciznost, schopnost racionální argumentace a neoblomnost, které jste vnímala z obrazovky, byly výsledkem tvrdé práce. Na svět jsem přišla spíše jako snová intuitivní bytost, druhý pól bylo třeba si osvojit. Možnost plout si na obláčku mi nebyla dána. Přišla jsem sem s jiným posláním.
S jakým?
Když jsem po absolvování gymnázia uvažovala o své budoucí profesi, určitě jsem nesnila o kariéře televizní novinářky. Spíše jsem řešila, která z vysokých škol nebude tolik poplatná režimu. Nakonec jsem si podala přihlášku na práva. I když už v prváku jsem nějak intuitivně tušila, že na mě kariéra právničky nečeká. Nakonec se mi v pozdějších ročnících podařilo propojit moji znalost práva se žurnalistikou. Nastoupila jsem do tiskové agentury, kde jsem zpracovávala nejrůznější témata, chodila na tiskovky a intenzivně jsem se zajímala zejména o tvorbu nových zákonů v parlamentu. Tehdy se všechno měnilo a jen málokdo tomu rozuměl. Živé rozhovory přišly až později, a tím se právě dostávám k tomu poslání. Živý rozhovor je velmi specifická disciplína. Vzhledem k tomu, že se odehrává bez předtáčení a ve striktně daném časovém úseku, zákonitě vzniká určitý tlak. A právě ten tlak a ta intenzita obvykle odkrývají věci, které nejsou běžně vidět. Během vypjatých okamžiků pak vyplouvají na povrch jak pozitivní, tak negativní skutečnosti. Díky jeho síle a intenzitě považuji právě tento formát za své poslání, za dokonalý nosič informací. Živý rozhovor mám opravdu ráda pro jeho jedinečnost a nepředvídatelnost. Pokud ho tedy vedu já s někým, a ne někdo se mnou. (směje se)
Nezkrácená verze rozhovoru vyšla v lifestylových novinách WHAT.
