Cože, já mám tělo?
Řada vysoce citlivých lidí se vlivem traumatických zkušeností různé intenzity celkem záhy naučí od svého těla odpojovat. Ztratí tak důležitý kompas a mnohdy pluje životem v jakémsi zvláštním vzduchoprázdnu. Jak to vypadá v praxi?
Obvykle vůbec nevnímáme, kde naše tělo začíná a končí. Většinou dýcháme jen tak, abychom si zajistili základní přežití. Snadno se zraníme, věci nám padají z rukou. Každý den působíme drobné, pro okolí obvykle naprosto nepochopitelné nehody.
Obtížně odhadujeme, jak se obléct do určitého počasí. Často jsme schopni vytěsnit hlad a nechápat, proč jsme najednou tak mrzutí a nerudní. Bývá pro nás náročné identifikovat pocity, které v nás vyvolali určití lidé nebo situace. Mnohdy se vracíme z nějakého setkání a neseme na sobě „černou deku“, aniž bychom s ní odcházeli z domu.
S přiznanou i nepřiznanou oblibou se intenzivně noříme do fiktivních světů v naší hlavě, která dokáže vyprodukovat tisíce nejrůznějších obsahů a scénářů. Naše mysl může připomínat počítač se stovkami blikajících portálů, které nás odvádějí od toho, co se v nás skutečně děje. Zkrátka a dobře: „odpojujeme se“ od této reality kdykoliv je to jen možné.
Nezřídka míváme tzv. okna – nedokážeme si vybavit události, které jsme nedávno prožili, nebo zrekapitulovat stresující konverzaci, jež proběhla teprve před několika minutami. Ostatně i velkou část našeho života zahaluje zvláštní mlha a pátrání v naší minulosti tak snadno může připomínat tanec v temnotách.
KDE ZAČÍNÁM A KDE KONČÍM?
Velmi typická pro nás bývá především absence zdravých hranic. Dokud nejsme dobře spojeni se Zemí, tělem a naším středem, máme jen velmi malou šanci na potřebné vymezení se vůči okolí. To bere naši očividnou bezbřehost jako signál ke vstupu na území, která si „normální“ lidé obvykle pečlivě střeží.
Zejména v první části života (nebo do doby, než u nás dojde k zásadnějšímu uvědomění), býváme oblíbeným terčem nejrůznějších nájezdníků, kteří přicházejí bez pozvání, a berou si vše, co se jim zlíbí. A my obvykle držíme, aniž bychom si uvědomovali, co se děje. Mnohdy tak setrváváme zbytečně dlouho v situacích a vztazích, ve kterých se necítíme bezpečně nebo je nám v nich nepříjemně. Snadno pak končíváme vyčerpaní, aniž bychom si uvědomovali proč.
CO S TÍM?
Navázání ztraceného kontaktu s vlastním tělem je (nejen) pro vysoce citlivé lidi naprosto klíčové. Obvykle nás však přirozeně přitahuje vše s duchovním přesahem, a tak nadšeně začínáme s osobním rozvojem tzv. nahoře, ve vyšších patrech. Chodíme na konstelace, začneme pátrat po generačním traumatu, meditujeme na korunní čakru, vydáváme se na astrální putování, spojujeme se s vyšším já…
Nic proti tomu, ale pokud nám chybí základní stavební kámen v podobě kontaktu se Zemí a naším tělem, obvykle pro nás tyto experimenty nekončí úplně dobře a mohou do našeho už tak nejasného světa přinést ještě větší zmatek. Nehledě na to, že díky extrémně rozvinuté empatii obtížně rozlišujeme, co je tzv. naše a co patří druhým.
Během neprofesionálně vedených terapií, retreatů a sešlostí na sebe navíc velmi snadno nabalujeme cizí zátěž, která v našem již tak přetíženém a obtížně dešifrovatelném systému napáchá jen další zmatek. Mnohdy se k nám dostanou „zaručené“ informace, které si však nemáme jak ověřit. Obvykle pak nevíme, jak s nimi naložit, a jen nás zbytečně matou a tíží.
Léta strávená na těchto nejistých stezkách mě nakonec přivedla k důležitému uvědomění: pokud se chcete v životě posunout dál a začít si alespoň trochu rozumět, začínejte svou pouť u spojení se Zemí a vlastním tělem – tedy právě v těch oblastech, kam se nám z důvodu strachu a vrstev potlačené bolesti chce co nejméně.
Zejména v prvních krocích se nebojte říct si o odbornou pomoc vyškolených odborníků. Teprve poté, co si vybudujete pevný základ a zabydlíte se ve svém středu, lze podnikat bezpečné kroky do vyšších pater. Ve zkratce by se to dalo říct i takto: neaspirujte na PhD., dokud nemáte dokončenou základní školu.
Věřte mi, moc dobře vím, o čem mluvím.
Co můžete zkusit:
TEXT: EVA KARLASOVÁ
FOTO: UNSPLASH. COM A PEXELS.COM
